První školní den a venku od rána déšť. Nevím proč, ale tento obrázek si pamatuji z každého mého školního roku. I když to samozřejmě nesmysl. Ale první školní den má být prostě truchlivý a smutný. Po dvou měsících volnosti nastávají opět povinnosti a práce.
Ovšem letos to hodně žáků cítí jinak. Většina je určitě šťastná, že může už jít po covidových prázdninách za svými spolužáky. Covidové prázdniny trvaly skoro tři měsíce plus standardní dva prázdninové měsíce v létě. Celkem pět měsíců doma. To je fakt masakr. My měli maximálně týden uhelné prázdniny. A snad jen jednou byly týdenní chřipkové prázdniny.
Jenže tohle dlouhé, skoro půlroční volno, rozhodně děckám neprospívá. Vidím to na našem mladým. Chodil do sedmé třídy, takže střední škola je mu ještě ukradená. Škola se sice snažila, dostával pravidelně emaily s úkoly a my zase emaily s várováním zda něco dělá nebo se fláká. Za to jsem byl rád, protože rodič má aspoň nějakou kontrolu. Předtím jsem ho aspoň viděl dělat večer úkoly a učit se. Teď ale, odpoledne přijdete z práce a děcko už paří hry na kompu a tvrdí že vše do školy stihlo dopoledne.
Největší problém školního „home office“ je nuda a málo práce. Těch pár úkolů zvládne za dvě hodiny, ale normálně by ve škole byl šest hodin. A sám, nad rámec školních úkolů sám od sebe nic nedělá. Takže když byl i zákaz setkávání, tak jsme ihned zjistili několik nevýhod:
- hodně se nudí (pařit fornite celé dny taky nejde..),
- nevidí se na živo s kamarády a internetový kontakt to nenahradí,
- škola zabírá málo času a nad rámec úkolů se nic neučí,
- nefungují kolektivní sporty a kluk se nevybije pořádně.
Jako rodič to už fakt nechci zažít. Protože po pár týdnech to bylo k nevydržení. Nakonec, ač chcete či nechcete věřit, přišly nářky, že chce už jít do školy a že mají zrušit letošní prázdniny!
Takže déšť nedéšť, dnes vystřelil s úsměvem a radostí do nového školního roku.